KAŠPERSKĚ HORY A OKOLÍ : VELIKONOČNÍ ZVYKY NA STARÉ ŠUMAVĚ

Czech • Deutsch • English

Velikonoční zvyky na staré Šumavě

Kronikáři a sběratelé folkloru zaznamenali řadu zvyků a obyčejů, už první den velikonočního třídení Zelený čtvrtek - přinášel v horském kraji mnoho osobitých praktik. O tomto dni se mělo pojíst něco zeleného, jako špenát, špenát z kopřiv nebo řeřicha potoční s vejci. Sel se hrách, aby nebyl červivý. Hospodyně pekly jidáše a mazaly jej medem, poněvadž Jidáš zradil sladkým políbením Krista. Děvčata se na Zelený čtvtek před východem slunce myla rosou nebo v potoce, když se na věží zvonilo Gloria mše svaté tohoto dne.

Na Velký pátek se podle lidové víry nesmělo hýbat se zemí, poněvadž Ježíš byl do ní pochován. Stavení se vykrápěla svěcenou vodou, aby lidé byli chráněni před neštěstím a od zlých lidí. Venkované nesli do polí posvěcené ratolesti z Květné neděle a modlili se, aby Bůh zachoval úrodu. Velký pátek byl dnem přísného postu. Lidé hojně navštěvovali kostel, účastnili se velkopátečních obřadů a pobožností křížové cesty. O Velkém pátku a Bílé sobotě se modlili v kostele u božího hrobu, u kterého například v Kašperských Horách stáli čestnou stráž uniformovaní členové spolku ostrostřelců a veteránů. Lidé se zbožně modlili také u křížů a s pokorou na nich líbali všech pět Kristových ran.

Plné ruce práce měly o svatém velikonočním týdnu zejména hospodyně a děvečky. V domě i celém hospodářství se dělal velký úklid, podlaha ve světnici se drhla doběla, pekly se bochánky zvané mazance a koláče, barvila se vajíčka.

V noci před nedělí velikonoční si chlapci odnášeli vajíčka od těch děvčat, s kterými tančili o masopustu. Zvláštní význam měla vajíčka, která slepice snesly na Zelený čtvrtek. Hospodyně si je označila a dávala spolu s bochánky k posvěcení v kostele o Božím hodu velikonočním. Právě velikonoční vajíčka jsou dodnes nejznámějším symbolem jarních svátků. Tak, jako z tvrdého, nehybného, zdánlivě neživého vajíčka v určitý den vyjde nový, mladý život, tak také Kristus, mrtvý a pohřbený, vyšel vítězně z hrobu.

S velkým zaujetím prý lidé na Šumavě dodržovali starý zvyk vzájemného ťukání vajíčky. Dělali to doma, nebo často za bujarého veselí venku před kostelem po skončení slavné mše svaté na Boží hod. Uzavíraly se sázky o to, čí vejce se ukáže jako silnější. Vyhrával a vajíčko získával ten, kdo protivníkovi vajíčko svým vajíčkem prorazil. Vajíčko se drželo tak, aby mezi prsty byla jen malá plocha vajíčka volná. Podobně se vajíčko naťukávalo mincí - krejcarem. Když mince zůstalo ve vajíčku vězet, získal vajíčko ten, kdo krejcar hodil. Když ale skořápka nebyla proražena, vyhrál krejcar ten, kdo držel vejce. Před obědem na Boží hod si ťukali s vajíčky manželé. Čí vajíčko se dřív prokleplo, ten prý zemřel dřív než ten druhý. Před svátečním obědem se měl na lačný žaludek pojíst kousek z posvěcených velikonočních vajíček, které kněz předtím požehnal dopoledne v kostele.

K obědu na Boží hod se na horní Šumavě podávala hovězí polévka s rýží, dále hovězí se zelím, vepřové s knedlíky a nakonec koblihy. Po obědě šel hospodář do polí, kde zasadil posvěcenou ratolest z Květné neděle, aby pole byla chráněna před kroupami a jinou nepřízní počasí. I na Šumavě se probouzelo jaro pomlázkou. Zejména o pondělí velikonočním šlehali v podhůří chlapci děvčata, aby byla zdráva a svěží. Pomlázka podobně jako metličky v lázni, měla pomoci k osvěžení a prokrvení těla, podle jistého výkladu tímto prokrvením dokonce měla povzbudit u dívek pohlavní aktivitu. Na horní Šumavě o Velikonočním pondělí posílali kmotři svým kmotřencům červeně obarevná vajíčka, koláče a buchty. Dívky svým chlapcům posílaly uzlíček, ve kterém byl velikonoční bochánek, červené vajíčko, šátek, kapesník i košile. Tento jistě vítaný dárek z lásky opláceli chlapci tím, že svou milou vyvedli odpoledne auf Emauz, to znamená, že s ní podnikli vycházku, šli s ní k muzice do hostince, kde platili veškerou útratu. Evangelijní vyprávění o cestě Kristových učedníků do Emauz z bohoslužeb pondělí velikonočního se promítlo i do emauzského chození o tomto dnu - již brzy ráno vycházeli emauzští chodci, aby s modlitbou a se zbožným zpěvem navštěvovali v okolí kapličky a boží muka.


Zpracováno se svolením a na základě materiálů a článků
PhDr. Vladimíra Horpeniaka, historika Muzea Šumavy


Připravuje: Informační server ŠumavaNet.CZ ve spolupráci s Městským úřadem Kašperské Hory
Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ